Jak to bylo...

Historie diabetu

Příznaky cukrovky byly známy již starým Egypťanům, také v Indii, arabských zemích i v Číně. První písemná zmínka o tomto onemocnění je zaznamenána na Ebersově papyru z období kolem roku 1552 př. n. l. O cukrovce se zde píše, že je to nemoc vzácná, příčina neznámá, projevuje se velkou žízní, takže nemocný nikdy nepřestává pít, přitom stále močí, močí víc než vypije, tělo proto hubne, rozpouští se a močí odchází ven, až člověk umírá a šíří kolem sebe nepříjemný zápach. Léčba je svízelná, nikdy nevede k vyléčení, ale pomáhá zmírnit trápení. Léky, které se užívaly: směs ze sladkého piva, pšeničného zrní, zeleného cypřiše, naklíčených kukuřičných zrn vše 4 dny měl nemocný pojídat. Aby zvýšil účinky léku měl chodit bosýma nohama v ranní rose a odříkávat zaříkadlo: "Ó Eseto, velká čarodějko, osvoboď mne a zbav mne všeho zlého, špatného a červeného...".
V 800 n.l. byl v Indii sepsán velký lékařský souhrnný spis, nazvaný podle autorů Susruta a Carraca, ve kterém je podán poměrně podrobný popis cukrovky, která je zde nazývána "madhumeha" (medová moč). Staří Indové znali již vcelku dobře průvodní znaky cukrovky, jakými jsou slabost svalů, velká žízeň a časté močení. Uvádí souvislost cukrovky s otylostí a hovoří o významu diety.
Aurelius Cornelius Celsus správně vytyčil dva z hlavních požadavků v moderním léčení diabetu - fyzické cvičení a vhodnou dietu.
Asi nejlépe popsal klinické příznaky diabetu ve 2. st. př. n. l. Hippokratův žák, řecký lékař, Aretaios z Kappadokie, ten také jako první použil název diabetes. Zaznamenal velkou produkci moči u postižených cukrovkou. Název je odvozen z řeckého výrazu pro sifón a zdůrazňuje hlavní projev choroby, totiž velký a neustálý průtok vody. Již v 6. století zaznamenali indičtí lékaři sladkou chuť moči diabetiků. Tento objev zůstal evropskému lékařství utajen až do 17. století, kdy r. 1674 ochutnávání moči jako průkaz diabetu zavedl do lékařské praxe anglický lékař Thomas Willis. V Oxfordu píše ve své disertaci: "....cukr se nejdříve nachází v krvi a teprve potom přechází do moče, která je sladká jako med."Nemoc považoval za chorobu krve a název "diabetes" doplnil přídavným jménem "mellitus" (latinský výraz pro "medový").
V roce 1889 zveřejnili němečtí lékaři Joseph von Mering a Oskar Minkowski svůj objev v oblasti diabetu. Při pokusech na psech zjistili, že po odstranění slinivky břišní se velice brzy objeví příznaky cukrovky. Jejich poznatky dále rozpracoval britský vědec Edward Sharpey-Schafer, který prokázal, že látka ovlivňující metabolismus cukru vzniká právě ve slinivce. Později její tvorbu lokalizoval doLangerhansových ostrůvků.
Do roku 1922 neměly diabetické děti naději přežít. Podobně nepříznivou perspektivu měli před sebou i lidé, u kterých diabetes mellitus 1. typu vznikl až později v životě. Na podzim roku 1921 objevili mladý lékař Frederick Grant Banting, jeho asistent Ch. Best a biochemik J. B Collipa látku ve zvířecích slinivkách břišních, kterou aplikovali psům s cukrovkou. Psům po aplikaci látky klesla hladina cukru v krvi. Tuto látku nazvali "isletin", později inzulín. Svůj objev vědci dali patentovat a patent bezúplatně předali univerzitě v Torontu. Když v roce 1922 dostal první inzulínové vzorky k použití bostonský diabetolog E. P. Joslin, začala vítězná cesta inzulínu světem. V roce 1922 byl inzulínem léčen první diabetický pacient. Jednalo se o třináctiletého chlapce, Leonarda Thompsona, který po aplikacích inzulínu nezemřel v diabetickém kómatu, v němž se nacházel. Zdravotní stav se zlepšil a žil téměř tak, jako jeho vrstevníci.

Inzulín se rozšířil do celého světa, u nás se začal vyrábět v roce 1926. V roce 1923 byla objevitelům F. G. Bantingovi a J. J. Macleodovi udělena Nobelova cena za medicínu. Biochemickou skladbu objasnil v roce 1955 Frederick Sanger se spolupracovníky, když zjistil, že hovězí inzulín je bílkovina, jejíž řetězec A se skládá z 21 aminokyselin a řetězec B ze 30 aminokyselin. Za tento objev byl Sanger (r.1958) rovněž odměněn Nobelovou cenou.